Jan Kozák se narodil 21. května 1951 v Praze. Překládá ze sanskrtu, latiny a němčiny a od roku 1993 vydává v rámci vlastního projektu "Bibliotheca Gnostica" především dosud nepřeložené staré texty džňánamárgy (texty přímého poznání – buddhismus, antická gnose, bráhmanismus).

Teprve zkušenost a dlouholetá práce s védštinou a sanskrtem, (dnes ještě ve světě ojedinělá) dává najednou slovům v mateřštině jejich vnitřní význam, vše dostává organizaci, řád a logickou souvislost. Díky této schopnosti a také překladem starých textů Qumránu a Nag Hammadí, nashromáždil veliké množství materiálu o rituálech raného křesťanství, Buddhismu a Véd, a o vývoji duchovních kultur na Zemi.

Kniha Kořeny Indoevropské tradice je koncipována jako ucelená orientace pro každého zvídavého čtenáře, který neuspokojen západním křesťanstvím hledá dál. Ať je mu touto cestou jeho hledání usnadněno a požehnáno. To si přeji víc, než cokoli jiného, píše Jan Kozák.

V knize najdeme pochopení zásadního vlivu vědomí jednotlivce a každého našeho jednotlivého Slova (vibrace) na náš vnitřní svět, na proměny kolektivního vědomí a na naši celou vnější realitu – realitu tohoto světa. Autor si je vědom, že z jeho bohaté tabule informací této knihy je třeba vybírat velice opatrně, protože jen nárůst štěstí a Světla ve vědomí jednotlivců může pomoci tomuto světu, aby se posunul do vyšších dimenzí.

Vláda jen spodního kamene – Země, védsky prhiví (vláda síly – odtržená od horního) ve vědomí lidí (realizovaná lidmi jako vláda jen materialistického světonázoru) vede podporou nezodpovědně svobodně egoistického k rozbití obecného řádu na Zemi. Rozpor konání lidí s Nezrušitelnou mocí horního přivolává zničení civilizace.

Název vykřesaného světla Poznání – Sómy, u starých Peršanů Hómy, dal vzniknout označení člověka – homo sapiens.

Tolik známá potopa neznamenala ve védě vůbec zaplavení fyzickou vodou, ale zaplavení světa jen silou spodního. Znamená stav, kdy těla již nemají žádné spojení s duší, nechápou existenci a smysl horního, milují jen hmotné bohatství, ve svobodné soutěživosti sil oceňují jen vítěze a ztrácejí pojem o ceně Úplnosti a Celistvosti. Tuto potopu může přežít jen noe (řecky noetos – poznávající, noein – poznat) využívající arku (védsky Slovo) – loď života (védsky Brahma, Arka) na cestě za horním.

Protože všeprostupující ideou původní svaté řeči védy – velebení každým Slovem – bylo šíření Světla Poznání, na kterém stála celá společnost, je také zřejmé, proč její původní šiřitelé – brahmáni čili slované čili skandové – byli považování za důležité udržovatele života a zaujímali tak oprávněně významné společenské postavení.
Toto životadárné Slovo poznání, či Slovo pravého vědění bylo výslovně, podle textu párské svaté knihy Avesty, duchovním člověkem samým.

Řeč védy je výchozí plnosmyslová řeč na naší planetě, ve které neexistuje jediné slovo bez svého vnitřního významu a bez svého vnitřního vztahu k celku. Řeč védy vznikla ke svému základnímu úkolu: k vystavění a obraně duchovně chápaného člověka pomocí poznání.

Sóma (brahma) – ten vykřesáním (křtěním) Světlem lidského vědomí a lidským Poznáním zrozený, je pravým Synem Člověka a věčným Spasitelem lidského rodu. Védští pěvci zpívali: Rozezni se, Sómo, ty který jsi svou zázračnou silou počátkem všech písní, abys přinesl všechno tajemství Moudrosti.

Při tomto gnostickém porodu, kdy se zrozenému stává Nebe Otcem a Země matkou, se jedná o stav mysli, která vystoupila z vod a spatřila svou vesmírnou skutečnost a také pravou podstatu světa – tři nesmrtelné spasitelské síly.
Sám Sóma, ten vykřesaný védský Kristus má ve Védě titul tridhátu – ze tří povstalý – trojnásobný. Védští pěvci zpívali tisíce let před naším letopočtem: Vítej Sómo, zlatý synu v jesličkách!

Tento oheň povstalého lidského vědomí "agnis" musí být živen přikládáním (mantrou – oživujícím slovem), jinak (stejně jako oheň v krbu) vyhasne. V gnostické tradici Védy, od nepaměti toto svaté místo vyprázdněného středu (místo chrámu srdce) bylo nazýváno "rájem", odkud se vše živé rodí. Právě proto stojí a roste v tomto místě úplnosti strom lidské tradice a vědění – "strom poznání"(ve Védě rostlina Sómy). A pouze ten, kdo se nají plodů tohoto stromu, kdo přijme dar Poznání o pravém zdroji Života, pouze ten bude zachráněn. Védští pěvci nazývali sami sebe pěstiteli, či zahradníky tohoto pomyslného stromu života a jejich posláním bylo uchovávat toto vědění, kterým se zrodil člověk.

Mnoho přesvědčených evolucionistů, kteří rádi vytvářejí dojem mírného optimismu ohledně pokroku a positivního smyslu lidských dějin narážejí na poli lingvistiky na záhadný jev, o kterém v rámci vítězství optimismu raději vůbec nehovoří – totiž o zjevném faktu, že ve vývoji lidské řeči svědčí vše o opaku evoluce.
Pozitivistická evoluční teorie lidského vývoje jen směrem k lepšímu a kulturnějšímu naráží v oblasti lingvistiky na jev, který ji usvědčuje z naprostého ilusionismu.

Pověrečná víra, že Ježíš Kristus navěky sejmul z hříšných všechny hříchy vzala smysl tisícileté védsko křesťanské tradici pěstování člověka a jeho dharmy.

Pársové uctívali pána velkého vědění, který měl 6 nejvýznamnějších vlastností:
Kšatra vairya – království nebeské, Vohu mano – dobrá lidská mysl, Aša vahišta – nejvyšší čistota, Spenta armaiti – dokonalá moudrost, Haurvatat – plnost a Ameretat – nesmrtelnost.

Idea pěstování ducha a vnitřní síly člověka, jako obrany proti vnějším silám světa našla velmi srozumitelný a účinný prostředek svého vyjádření i prosazení a toto velké zřídlo Světla Poznání a jasné lidské mysli svítilo bez svého stínu více než tisíc let před naším letopočtem.

Buddha a buddhismus: Když pročítáme vzácný cestopis čínského buddhisty Fa hisena, který kolem roku 400 procházel územím západní Číny, Tibetu, Pákistánu a severní Indie tzv. země Áryávarty, dočteme se: S vyjímkou pouze čandalů, žádný člověk v této zemi nezabije živého tvora, ani se nenapije vína.V celé zemi nechovají slepice ani vepře ani neobchodují s dobytkem. Na tržištích není vidět řeznické krámy, ani prodavače vína.

Prostí zemědělci – otcové rodin a jejich hospodyně – kteří pochopili a přijali moudrost učení o následcích činů – zákon karmy (dharmy) – pěstovali v oněch dávných dobách dočista jinou ekonomii, než je pěstována dnes: Děkovali totiž mnichům, že jim sami mohou něco k jejich potřebě dát – potravu, či ošacení – neboť shledávali, že nemůže být nic krásnějšího a ekonomičtějšího. Věděli totiž, že bez vědomé tradice pěstování duchovních hodnot člověka, by zahynula celá lidská společnost.

Indický bráhmán, perský mág, či buddhistický mnich tak byl v indoevropské společnosti živen vždy z obecního dobrého, neboť bez něj by toto obecné dobré nikdy ani nevzniklo, ani se neudrželo. Všichni egoističtí kupčíci, kteří mají sklon se posmívat této ekonomii, nechápou, že neexistuje ani žádná armáda, ani žádná pevnost, která by je a jejich majetek dokázala ochránit v případě, kdyby myšlenka lidského dobra a míru, udržovaná vůlí a snažením ušlechtilých, zcela zanikla.